a duši sevře těžký splín,
neskrývej slzy do dlaní,
v tichu je lék i pokání.
Jdi cestou, kterou srdce zná,
kde věrný přítel domov má.
Tam zastav se u známých vrat
a zkus jen tiše zaklepat.
Snad neví, jak ti pomoci,
v té chladné, stinné bezmoci.
Však kam máš jinam kroky vést,
na křižovatce pustých cest?
I když snad slova nenajde,
tvůj smutek s ním snáz odejde.
Jen sdílet ticho, blízkost těl,
je lék, co by ti prospět měl.
když lampa tiše zazáří.
Své ucho skloní k slovům tvým,
jak rozplyne se těžký dým.
Má mysl léty učenou,
pro duši tvou tak zmučenou.
On vážně sedí, naslouchá,
jak bouře v tobě utichá.
Snad rozumí těm příčinám,
co přinesly stín do tvých bran.
V té moudrosti je klidný řád,
že při tobě chce věrně stát.
a nikdo se nic nedozví.
Tvé trápení se ukáže,
však mlčení ho sváže.
Jen důvěřuj a poslouchej,
své obavy mi odevzdej.
Udělej přesně, co chci já,
ta chvíle bude jenom tvá.
Svou bolest světu neukaž,
jen poslechni můj tichý vzkaz.
To tajemství nám zůstane,
než nový den zas nastane.
s tou nedůvěrou hrozivou.
Mám věřit moudrým očím tvým,
či zahalit se tajemstvím?
Však horší to už nebude,
v co mi to děláš osude.
Už nemám vážně co ztratit,
chci bolest v ticho obrátit.
Tak odevzdám se zcela ti,
ať se tvá vůle uplatní.
Veď kroky mé, jsem tedy tvá,
ať duše klid zas poznává.
už nemusíš lidem lhát.
Na tělo tvé, ten bílý list,
kde každý bude moci číst.
Ať svět tu bolest uvidí,
co skrývala se u lidí.
Já vynesu ji na odiv,
ať září jasně jako div.
Ten smutek, co byl jako mříž,
teď na svém těle uvidíš.
Ač písmo křičí do světa,
tvá duše volně rozkvétá.
tu bolest vrací z hloubky zpět.
Já v tichu, zcela bez dechu,
teď hledám svoji útěchu.
Co dlouho spalo pod kůží,
teď na povrchu zakrouží.
Ten tlak, co dral se divě ven,
je v modré lince zachycen.
Tak oddávám se psaní dnes,
ať zmizí smutek, zmizí děs.
Jsem listem v knize osudu,
už nic víc skrývat nebudu.
své rány s kůží v jedno spojím.
Zřím bolest v lince na těle,
co opouští mě nesměle.
Ta tíha, co mě dusila,
svou temnou sílu ztratila.
Už v duši není žádný mrak,
co dříve zastíral mi zrak.
Stud nahoty je náhle pryč,
když k volnosti mám tenhle klíč.
Co nechtěla jsem vyslovit,
teď kůže umí zachytit.
a kryji řádky bolestné.
Pod látkou tajně zůstanou,
ven na světlo už nevstanou.
Já nosím si to skrytě dál,
jak přítel do mě vpisoval.
Však rozdíl je v tom jediný:
ten smutek zmizel z hlubiny.
Už netíží mě uvnitř tma,
teď na kůži jen místo má.
Jsem lehká, volná jako dým
a tajemství tak zahalím.
jdu vstříc již svému návratu.
Pod látkou všechno zůstane,
než nový den zas nastane.
Mé tajemství jde se mnou ven,
pod oblečením skryto jen.
Však pod látkou si tiše spí
a duši moji netrápí.
Už v nitru mém je lehký klid,
co toužila jsem v sobě mít.
Jsem volná, kráčím do ticha,
kde konečně se dýchá.
když kolem svět se divě chvěje.
Nesu si tajné znamení,
v tom davu, co se nemění.
Kdyby tak mohli cizí číst,
ten popsaný můj bílý list!
Kdyby zrak prošel skrze šat,
co všechno by se mohli ptát.
Jen kousek chybí k zjevení,
však chrání mě mé odění.
S tou svobodou si pohrávám,
že tajemství své jen já znám.
