Čekání na lavičce

Parkem kráčíš, je tu klid, 

necháš duši promluvit. 

Starosti už nevnímáš, 

v srdci jenom ticho máš.

Každou středu, stejný čas, 

hledáš v sobě vlastní hlas. 

Zastavíš se, dýcháš jen, 

aby zkrásněl všední den.

Ví, že je středa. Tudy chodí. 

Lavička v parku, tichý kout. 

Srdce ji vlastní zradou vodí, 

nemůže citu uniknout.

Chce ho jen vidět, vnímat pouze? 

Či doufá v návrat, v to „my dva“? 

Ač rozešli se, v skryté touze 

dál bezmocně tu vyčkává.

Potřebuji tě, vrať se zpět, 

jsi pro mě ten muž jediný. 

Ty naplňuješ můj celý svět, 

počítám bez tebe vteřiny.

Miluji tě, a chci jen tebe, 

život jsi můj i moje sny. 

Prosím, nechej už truců, sebe, 

ať jsme zas jedno, ať jsme „my“.

Odešel jsem, bylo toho moc, 

tvůj chtíč mě málem udusil. 

Chtělas mě vlastnit den i noc, 

bralas mi dech a zbytek sil.

Teď jinou mám, jsem spokojený, 

s ní žiju v lásce, v kráse jen. 

S ní je můj život naplněný, 

ty jsi už pouhý dávný sen.

Slibuji, budu hodná, tichá, 

poslušnost ze mě jenom dýchá. 

Udělám vše, co budeš přát, 

nebudu se už na nic ptát.

Změním se, lásko, pro tebe, 

snesu ti klidně modré z nebe. 

Jen se mi, prosím, navrať zpět, 

jsi pro mě život, jsi můj svět.

Jsi pro mě pouhá minulost, 

za námi spadl každý most. 

Nemá už smysl chtít to zpět, 

jinde je teď můj celý svět.

Rozhodnutí je neměnné, 

city jsou dávno zhašené. 

Svou cestu mám a po ní jdu, 

už nechci žádnou dohodu.

Tonu v té tmě a nevidím, 

jen o tvém světle tiše sním. 

Jsi paprsek v mé beznaději, 

stíny mě teď pohltit chtějí.

Jen ty mě můžeš vytáhnout, 

nedovol mi tu zahynout. 

Bez tebe tma mě pohltí, 

jsi lék i moje prokletí.

Dnes odmítl mě, nevadí, 

má láska si s tím poradí.

Snad příště už mě vyslyší, 

a bude ke mně nejbližší.

Já každou středu, v tichosti, 

tu budu stát, v své věrnosti. 

Dokud sám věci nezmění 

a neukončí mé soužení.