Stojím tu nahá a vana se plní,
hladina vody se pokojně vlní.
Naposled čtu si ty neřestné věty,
než navždy zvadnou ty vulgární květy.
Je mi to líto, že musí to jít,
že musím násilím ten příběh smýt.
Chtěla bych nechat je navěky vryté,
před zrakem ostatních navždycky skryté.
Však čas je neúprosný, voda už chladne,
krása těch sprostot teď do hloubky padne.
Odkládám hříchy, co na sobě mám,
té očistě nutné se s bolestí vzdám.
Vstupuji do vody, horká je dost,
smývám tu nádhernou, hrubou zvrhlost.
Inkoust se rozpouští v obláčcích šedých,
ztrácí se příběh v těch myšlenkách bledých.
Písmenka stékají jak černé slzy,
konec té rozkoše přišel moc brzy.
Voda se barví tou neřestí tmavou,
víří mi myšlenky znavenou hlavou.
Mizí už slovesa, mizí i jména,
zůstává po hříchu špinavá pěna.
Dívám se do vody, co je teď kalná,
má nálada stává se náhle dost žalná.
Vycházím z koupelny, kůže se leskne,
po slovech drsných si duše teď steskne.
Zase jsem čistá a nevinně bílá,
jak by ta voda v nich všechno to smyla.
Však cítím prázdnotu, co studí v těle,
bez písma chybí mi doteky vřelé.
Jsem jako papír, co čeká na řádky,
chci svoje tajemství vrátit zas zpátky.
Ta čistota pálí víc nežli ten stud,
zase mě přemáhá ten zvířecí pud.
Už abych běžela k písmáku znova,
ať zaplní prázdnotu ta hrubá slova.
Procházím místa, kde neřest se skrývá,
kde lidská touha se do noci dívá.
Naslouchám příběhům temným a skrytým,
do duší hříšníků hluboko vrytým.
S lehkým jen úsměvem sleduji děje,
jak se ta erotika v přítmí chvěje.
Není to výsměch, jen zaujetí,
nad tím, co lidé jsou ochotni snětí.
Sbírám ty střípky z těch půlnočních stínů,
tu lidskou nahotu, rozkoš i vinu.
Ukládám do paměti každou větu,
pro tvoji potřebu, pro krásu světu.
Třídím ty zážitky s rozvahou hráče,
někdo se raduje, jiný zas pláče.
Hledám to pravé, co tebe by sytilo,
aby se v těle tvém vzrušení chytilo.
Jemně mě baví ta pestrost choutek,
jak lidé bloudí do zvrhlých koutek.
Vybral jsem pro tebe historku dravou,
co bude rezonovat s tvojí hlavou.
Není to pro smích, je v tom kus pravdy,
že pudy ovládají nás asi navždy.
Chystám si slova, co půjdou ti pod kůži,
ať tvoje neřest se nanovo otuží.
Vím, že se vracíš a v očích máš prosbu,
nevnímáš zkaženost jako zlou hrozbu.
Z mých nočních toulek se stává tvůj lék,
tišíš tím v sobě svůj vnitřní jek.
S klidem a úsměvem vítám tvou touhu,
prodloužit o kousek rozkoše šmouhu.
Mám pro nás přichystán příběh dost hrubý,
co v sobě cení své ostré zuby.
Líbí se mi, jak té závislosti propadáš,
jak si ty texty mé na tělo ukládáš.
Pojď, sedni tiše, mám nabráno z noci,
jsi mojí čítankou zcela v mé moci.
Stojím tu před tebou, nahá a tichá,
zvědavost v hrudi mi splašeně dýchá.
Netuším, jaký dnes ortel si zvolil,
čím bys mé zábrany nanovo skolil.
Prošel jsi temnotou, kde hřích se válí,
tam, kde se slušnosti všichni jen báli.
Nevím, zda bolest či něha mě čeká,
před tvojí volbou se duše však neleká.
Oddaně čekám, až hrot se mě dotkne,
až se tvá fantazie do mě vetkne.
Zda budu otrok či zvrhlá jen paní,
přijímám pokorně tvé každé přání.
Cítím hrot pera, jak po kůži klouže,
topím se v inkoustu jak v černé louži.
Nevidím písmena, cítím jen chvění,
jak se má podstata pod rukou mění.
Je to text o moci, o tvrdé síle?
Odevzdaná jsem té magické chvíli.
Bolest i rozkoš se do zad mi vrývá,
tajemný příběh, co pod kůží zpívá.
Slova jsou drsná, to cítím z tvé ruky,
sladké jsou pro mě ty písmácké muky.
Neznám ten děj, ale věřím tvé volbě,
jsem jenom socha v té tatérské tvorbě.
Dopsáno jest a já cítím tu tíhu,
nesu si na sobě cizí tu knihu.
Příběh z podsvětí, kde morálka není,
přináší duši mé to vykoupení.
Rozezníš struny, co nezněly léta,
jsem květem hříchu, co pro tebe rozkvetá.
Dominance, láska i bolest a křeč,
ztrácím teď před tebou veškerou řeč.
Díky, že našel jsi to, co mi chybí,
ten drsný svět se mi zoufale líbí.
Odnáším tajemství, co nikdo neví,
až doma v zrcadle se mi to zjeví.
