Hra na schovávanou

Můj pohled klouže po tvé tváři,

v očích mi hříšná touha září.

Ramínko šatů nechám spadnout,

nechám tě touhou tiše chřadnout.

Vyhrnu sukni, jenom kousek,

ať okusíš ten sladký doušek.

Vidíš tu kůži na mém stehně?

Hladím ji sama, velmi jemně.

A pak zas látka klesne dolů,

jsme v téhle hře teď, drahý, spolu.

Zakryji to, co chtěl bys líbat,

musíš se pro to začít hýbat.

Knoflíček v půlce rozepínám,

tvůj lačný pohled, ten já vnímám.

Sama se hladím, ztěžka dýchám,

nikam už, drahý, nepospíchám.

Však dlaní skryji výstřih zpátky,

tvůj klid je přeci tolik krátký.

Cítím tvůj hlad a tvrdou pýchu,

vedu tě k propasti a k hříchu.

Otočím záda, vlním boky,

zrychluji tvoje těžké kroky.

Zadeček šaty těsně svírá,

tvá pevná vůle už umírá.

Nečekej v koutě, pojď už ke mně,

chovej se dravě a ne jemně.

To, co jsem skryla, musíš najít,

nenech se ničím teď už hájit.

Strhni ty šaty, co mě chrání,

zahoď ten stud, co tobě brání.

Vezmi si všechno, co jsem kryla,

abych jen tvojí chvíli byla.

Pod kabátem

 

Přicházím k tobě v těžkém plášti,

s plamenem v očích, plná vášní.

Nevíš, co látka v sobě skrývá,

jak se tvá žena na svět dívá.

Pásek už pomalu rozvážu,

hned malý kousek ti ukážu.

Uzel se pod prsty povolí,

srdce tě z touhy až zabolí.

Rozevřu klopy jen na chvíli,

sbírám tvé poslední zbytky síly.

Pod vlnou krajka černá svítí,

jsem jako vzácné, dravé kvítí.

A zase zahalím svůj klín,

jsem pro tebe jen horký stín.

Skryla jsem to, co vidět smíš,

jen když se ke mně přiblížíš.

Pod hrubou látkou jsem skoro nahá,

to na tvé smysly tak silně sahá.

Cítím, jak chlad mě na kůži zebe,

chci cítit na sobě jenom tebe.

Znovu ty klopy roztahuji,

cestu k tvým dlaním připravuji.

Krajka se zařezává do kůže,

kdo jiný tohle vidět může?

Vidím, jak ztěžka polykáš,

nikam už, drahý, neutíkáš.

Lákám tě na to, co jsi zhlédl,

abys mě potom k lůžku vedl.

Strhni ten kabát, co mě halí,

ať naše těla žárem pálí.

Roztrhej krajku, co ti brání,

nečekej na žádné vyzvání.

Příběhy na kůži - 3. část - Démonicky

Ta slova na kůži už dávno blednou,

skrytá všem pohledům, v mysli se zvednou.

Nikdo z nich netušil, co nesu v skrytu,

teď hledám ozvěnu dávného citu.

 

Už vím, že to chci zas a znova,

aby mě pálila ta žhavá slova.

Přemýšlím, jaká by vlastně být měla,

aby se vzrušením má duše pak chvěla.

 

Musím jít za tebou, tys ctil má přání,

nic už mi v návratu k tobě nebrání.

Chci cítit na těle tvé ostré věty,

ať kvetou na kůži vulgární květy.

 

Tvůj pohled prozradil ten úlek tichý,

že nesu k tvým rukám své nové hříchy.

Netušils, písmáku, že přijdu znova,

a budu chtít cítit ta tvrdá slova.

 

Přání mé zaskočilo tvoji mysl,

hledáš v té nestoudnosti skrytý smysl.

Chci věty jadrné, co studem hoří,

ať se má nevinnost do prachu boří.

 

Stojím tu před tebou a čekám tiše,

zda pero poslechne a na mě píše.

Zda splníš, po čem mé nitro tak prahne,

a tvoje ruka si na mě zas sáhne.

 

Říkáš, že našel jsi příběh tak nestoudný,

pro každou slušnou tvář naprosto ostudný.

Je plný vášně, co veškerý mrav boří,

a hanba z těch řádků prý plamenem hoří.

 

Každý by styděl se taková slova číst,

ty jimi hodláš však popsat můj čistý list.

Hluboká neřest, co z příběhu vytéká,

před kterou slušnost hned s úlekem utíká.

 

Ptáš se mě tiše, zda s tím tedy souhlasím,

zda žízeň po studu tím textem uhasím.

Být tajnou schránkou pro věty tak neřestné,

nosit je na sobě, hříšné a trestné.

 

Přesně ten příběh chci na sobě mít,

pod šaty před světem tajně jej skrýt.

Troufalá nestoudnost, to je mé přání,

nic už mi v přijetí hanby nebrání.

 

Přesně to hledám, ten neřestný stav,

proti všem zásadám, co káže mrav.

Chci nosit tajemství vpité do kůže,

co jenom tvé pero napsat mi může.

 

Jsem zcela hotova, čekám tu jen,

až se mnou naplníš hříšný ten sen.

Vezmi své pero a začni už psát,

nechci se té sladké potupy bát.

 

Příběh, co píšeš mi, nahlas i říkáš,

slovem i dotekem do hloubky vnikáš.

To, co je psané i to, co zní v hlase,

v ženskou mou podstatu vpíjí se zase.

 

Nechávám usadit nestoudnost v sobě,

stávám se příběhem v téhleté době.

Drzost a neslušnost vítám teď vřele,

vsáknou se do duše, nejenom v těle.

 

Před textem, který mi do kůže ryješ,

a jímž mou duši teď nanovo myješ,

 i holka z ulice zrudla by v tváři,

když vidí, jak ve mně ta neřest září.

 

Hledím do zrcadla na svoje tělo,

co nápis nestoudný přijmout už smělo.

Vidím ten příběh, co do kůže vniká,

má duše potichu s touhou ho říká.

 

Přemýšlím, kým jsem teď, kým jsem se stala,

když jsem ti nevinnost pod pero dala.

Do mého těla i do mojí duše,

vpil se ten příběh jak inkoust z tvé tuše.

 

Už nikdy nebudu, kým jsem dřív byla,

neřesti sladké jsem se podvolila.

Ten cizí příběh si odnáším v sobě,

jsme navždy spojeni v téhleté době.

 

Dík za ten příběh, co topí se v hříchu,

kde pro mrav nezbylo místo, jen k smíchu.

Sex, co je na samém okraji žití,

teď na mém těle se temnotou třpytí.

 

Pochopils duši, co potřebovala,

by se té hrubosti zcela oddala.

Praktiky zvrhlé, co svět se jich štítí,

teď se mou podstatou potají řítí.

 

Poprvé zažívám hrubost tak ryzí,

pro jiné zůstanou slova ta cizí.

Jen ty víš, co se dnes na kůži stalo,

dík, že tvé pero mi pomoc svou dalo.

 

Už vím, že zvrhlá jsem, chápu to nyní,

že touha po hříchu mou duši špiní.

Vrátím se pro další nestoudné řádky,

není už pro mě té cesty zpátky.

 

Potřebuji to psaní z cizího zdroje,

jen tak se uklidní ty choutky moje.

Diktuj mi do duše ten hrubý děj,

svou vlastní neřest mi do těla vlej.

 

Abych jej necudně v nitru svém žila,

a každou sprostotu potají pila.

Skrytě se ukájím nad tvojí větou,

nad touhou zvrhlou a tolik prokletou.

 

Přijímám roli tu, vypravěč hříchu,

vím, že to nehledáš pro pouhou pýchu.

Těší mě myšlenka, že smím to psát,

že se chceš slovům mým potají vzdát.

 

V knihovně života hledám ty spisy,

co mají ostré a vulgární rysy.

O sexu hrubém, co hranice boří,

ať v tobě plamenem pekelným hoří.

 

Musíš to prožít jen uvnitř a tiše,

skrz to, co pero mé na tebe píše.

Skandál ten nemohla bys totiž přežít,

musíš jej v duši své před světem střežit.

 

Kráčím teď ulicí, v davu se ztrácím,

k tajemství na těle myslí se vracím.

Nesmí ho spatřit zrak žádného z lidí,

neboť se za něj svět do morku stydí.

 

Ta krása nestoudná duší se vine,

v šedivém světě, co v konvencích plyne.

Ten akt je hrubý a opovržení,

já v něm však nalézám své vytržení.

 

Žádný muž nedá mi to, co teď cítím,

když vnitřním jásotem ve skrytu svítím.

Jen ve tmě tajemné, ve vzácné chvíli,

lze spatřit text, v němž se neřesti slily.

 

---

Odešla do světa, zdá se být čistá,

však její chůze je podivně jistá.

Pod šaty nese si tíhu mých vět,

co pro ni znamenají celičký svět.

 

Až nápis vybledne, ztratí svou moc,

zavolá nazpátek tu hříšnou noc.

Já budu čekat zde, v přítmí a tiši,

na tu, co chvění své pod perem slyší.

 

Jsem pouze nástrojem pro její chtíč,

od její podstaty držím já klíč.

Kniha se zavírá, příběh teď spí,

jen my dva víme, o čem duše sní.

 

Příběhy na kůži - 2. část - Milostně

Čas smazal písmo z tvojí kůže, 

už nikdo číst je dnes nemůže. 

Pod šatem tajemství jsi skryla, 

ta slova, v nichž jsi chvíli žila.

Byť zrakům cizím schovaná,

 byla jsi vzkazem protkaná. 

Jen kousek látky dělil světy, 

když pálily tě tvoje věty.

Ač barva dávno vybledla, 

paměť to smazat nesvedla. 

Ten dotek písmen stále cítíš, 

když v šeru si tak tiše svítíš.

Touha se vrací, chceš to zpět, 

znovu ochutnat ten tajný svět. 

Na kůži nechat brkem psát vzkaz, 

zastavit dech i všechen čas.

Pod šaty skrýt to znamení, 

co v horkou vášeň promění 

každý tvůj pohyb, každý krok, 

divoký proud i tichý tok.

Cítit ten inkoust neviděn, 

jak pálí nocí, pálí dnem. 

Tajemství sladké, co my víme, 

na tělo znovu napsat chceme.

Tvé kroky tiše znějí tmou,

 jsi opět tady přede mnou. 

To překvapení tají se dech, 

jak stín, co tančí na prknech.

Zda proběhlo vše v pořádku, 

bez trnů, bouří, bez zmatku? 

Mám o tvou duši starost jen, 

ať klidný byl ten dlouhý den.

Teď v bezpečí jsi, blízko zas, 

pro nás dva zastavil se čas. 

Oči se ptají, ret se chví, 

vítej zpět, moje tajemství.

Mé šaty k zemi tiše padnou, 

ať stud i strachy zcela chladnou. 

Jsem čisté plátno, bílá pláň, 

kam vložíš příběh na mou stráň.

Hrot pera klouže po páteři, 

jen tobě, lásko, příběh věří. 

Písmeno každé, dotek těl, 

co rozechvěje, jak jsem chtěl.

Jsi nositelkou tajných vět, 

co nesmí vidět okolní svět. 

Buď chrámem pro mé vyznání, 

v tom nejsladším z všech čekání.

Mám kůži bílou jako sníh, 

čekám na dotek, na ten hřích. 

Proč tvé pero se nestaví? 

Kdo moji žízeň napraví?

Chci slova vášně, milování, 

co neznají už slitování. 

Vepiš je tam, kde tepu krev, 

zkroť ve mně tenhle tichý řev.

Budu je nosit, tajně krást, 

ten pocit je má sladká past. 

Ač skryta zrakům, budu žhnout, 

a tebou nechat se protnout.

Sám zvolím slova, každý rým, 

tajemstvím tělo naplním. 

Inkoustem bude touha tvá, 

co oheň skrytý uchová.

Začnu psát příběh vášnivý, 

dotekem, co je dychtivý. 

Písmena lásky, horký dech, 

zanechám stopy na zádech.

Zatím jen v mysli hledám rým, 

než tvoje tělo ozdobím. 

Hrot pera mlčí, vládne klid, 

než nechám slova promluvit.

Začínám psát ti na tvá záda, 

příběh, co tvoje duše žádá. 

O lásce, která v skrytu dýchá, 

co do tmy křičí, ač je tichá.

Písmena kroužím, dech se úží, 

kreslím ti rozkoš na tvou kůži. 

Slovo za slovem, dotek těl, 

abych tvou krásu celou měl.

Teď jsi má kniha, živá báseň, 

v níž ukrytá je horká vášeň. 

Vepisuji ti každý rým, 

ať pěkně plyneš písmem mým.

Sám hledám místo na tvém těle, 

kde začnu psát ti slova směle. 

Nech se jen vlnou touhy nést, 

nechám se tvojí kůží vést.

Už vím, kam vložit horký vzkaz, 

chci slyšet dech a zrychlit čas. 

Tam, kde jsi nejvíc citlivá, 

kde se tvá rozkoš ukrývá.

Nic neříkej a jenom pluj, 

ten moment patří nám, je tvůj. 

Píšu ti oheň, žhavý proud, 

nechám tě do něj celou plout.

Hledím do skla, dech se tají, 

kde verše na mně rozkvétají. 

Na kůži bílé, zcela nahé, 

vidím ty stopy, tobě drahé.

Obrazy lásky ožívají, 

tajemství naše povídají. 

Vidím, jak inkoust tepem plaje, 

otevírá mi nové kraje.

Jsem živé dílo, krása sama, 

tvou rukou navždy podepsána. 

Úžasem srdce prudce bije, 

ta báseň na mně prostě žije.

Zahalím tělo do šatů, 

skryji tu horkou podstatu. 

Látka teď hladí každý rým, 

co na sobě tajně uvězním.

Pod šaty cítím inkoust hřát, 

chci se jen znovu sladce vzdát. 

Při každém kroku tělo ví, 

o našem žhnoucím tajemství.

Dík, žes ty verše do mě vryl, 

mou nahou kůži ozdobil. 

Jsem vděčná, že smím dílem být,

tvou vášeň navždy v sobě mít.

Cizí zrak klouže po šatech, 

já tajím úsměv, tajím dech. 

Netuší, co se v hloubce skrývá, 

jak jsem tam nahá, celá divá.

Cítím, jak zápis kůži dře, 

když o látku se jemně tře. 

Vzrušením trnu, co se stane, 

ten oheň mezi stehny plane.

Přemýšlím hříšně, jak to říct, 

zda odhalit mám o dost víc. 

Zda šaty rozepnout, nechat číst, 

ten horký, popsaný můj list.