Šla jsem městem, co mě už dávno nezná,
průhledná jak v okně staré sklo.
V hlučných chodbách, v koncích bez dna,
všechno živé ve mně utichlo.
Chtěla jsem znát obrys svojí tváře,
dřív než se v davu nadobro rozplyne,
najít ten bod, co v šedi světa září,
to, co je mé a co je jediné.
Našla jsem ho v dvoře, kde i tráva
mezi betonem má strach se nadechnout.
Seděl tam muž, v němž moudrost vyvstává,
schopná zmatenou mysl obejmout.
Místo tváře masku z novin nosil,
titulky zpráv mu kryly čelo i líc,
městský šaman, jehož jsem v duchu prosil,
ať neříká nic, a přesto poví víc.
„Kdo jsem?“ ptal se můj stín beze slov,
když jsem mu kůži zad nastavila.
On vzal své pero – modrý, ostrý kov,
aby se v něm moje pravda probudila.
První dotek do ramen mě studil,
hrot se vryl hluboko pod povrch těl,
inkoustem ve mně starý život vzbudil,
ten, který svět dávno zapomněl.
Nepsal seznam mých chyb ani jmen,
nepsal to, co se sluší a co se má.
Pod jeho rukou se rozlil jasný den,
příběh, který znám jen já sama.
Cítila jsem, jak se písmo vpíjí,
jak skrze svaly stéká do kostí,
jak modrá linka mou duši teď ovíjí
z úzkosti ven, k tiché radosti.
Pálilo to jako oheň v mrazu,
když se příběh vpaloval do mých snů.
Byla jsem plátnem, bez jediného kazu,
pro mapu svých budoucích dnů.
Pak odtáhl ruku a ticho se sneslo,
papírová maska se v šeru zachvěla.
Z mého nitra těžké břemeno kleslo,
stala jsem se tím, čím jsem být měla.
Už nejsem sklo, co v dlaních světa praská,
mám svůj příběh, co v hloubi srdce tluče.
Není to role, není to jen maska,
je to písmo, co k mému já drží klíče.
Vykročila jsem ven, do hluku a aut,
vlastním inkoustem v duši podepsaná.
Už nemusím v cizích pravdách plout,
jsem svou vlastní cestou, sama sebou daná.
