Na starém dřevě ticho usedá,
stín kreslí mapy, co se ztrácí v dálce.
Je tohle bytí jenom náhoda,
či tíha slov v té nekonečné válce?
Kde končí touha a kde začne klid,
když v hloubi duše zeď se stále staví?
Zda stojí za to tuhle nitku vít,
než podzim barvy v šedou zas přetaví?
Už není stínem, jde blíž, krok za krokem,
snad v jeho tváři se zrcadlí cíl.
On mohl by stát se mým hlubokým tokem,
co smyje tu pachuť všech marných chvil.
Snad jeho dlaň podá mi záchranný vor
a vdechne smysl tam, kde zbyl jen prach.
Ať ticho v nás změní se v radostný chór
a rozplyne konečně všechen můj strach.
Krok jeho utichl v dálce a prachu,
zůstalo prázdno a studený stín.
Už nehledám lék proti svému strachu
v náruči někoho, kdo prošel jen tak, jak dým.
Pochopit musím, že pramen je ve mně,
ne v cizích očích, co minuly cíl.
Smysl svůj nesu si tichounce, jemně,
ve vlastní síle všech příštích chvil.
