V kavárně sedím, lžička zvoní,
mé družky nad kávou se kloní.
Mluví jen o tom, co je bolí,
jak život sype do ran soli.
Já nechci slyšet jejich vzlyky,
ty odevzdané, tiché díky.
Můj život nebyl loukou květů,
měl málo barev, málo vzletu.
Ten, kdo měl kráčet po mém boku,
zmizel jak stín v tom dravém toku.
Nechci být babkou, co jen čeká,
až odpluje ta kalná řeka.
Nechci žít v šedi zapomnění,
v tom odevzdaném živoření.
.jpg)
a o starých časech jen v ústraní sní.
Už odmítám šednout a splývat se zdí,
můj vnitřní hlas ve mně zas divoce bdí.
Chci do žil si vpustit zas trochu té šťávy,
vždyť život je dar, ne jen únavné zprávy.
Už nebudu loutkou, co čeká jen v koutě,
vydám se radši na barevné poutě.
.jpg)
já jinou cestu si pro sebe beru.
Už nechci být stínem, co v koutě jen sedí,
a do kalných vod svého osudu hledí.
Uvolním knoflík a zahodím stud,
v radosti odhalím stařeckou hruď.
Je zvrásněná léty, však nese můj chór,
v němž ozývá se můj vítězný vzdor.
Ta nahota pravdy je nespoutaný smích,
poslední rozmar a nádherný hřích.
Chci nerozvážně a s chutí teď žít,
a barvami světa se do sytosti zpít.
