Příběhy na kůži - 3. část - Démonicky

Ta slova na kůži už dávno blednou,

skrytá všem pohledům, v mysli se zvednou.

Nikdo z nich netušil, co nesu v skrytu,

teď hledám ozvěnu dávného citu.

 

Už vím, že to chci zas a znova,

aby mě pálila ta žhavá slova.

Přemýšlím, jaká by vlastně být měla,

aby se vzrušením má duše pak chvěla.

 

Musím jít za tebou, tys ctil má přání,

nic už mi v návratu k tobě nebrání.

Chci cítit na těle tvé ostré věty,

ať kvetou na kůži vulgární květy.

 

Tvůj pohled prozradil ten úlek tichý,

že nesu k tvým rukám své nové hříchy.

Netušils, písmáku, že přijdu znova,

a budu chtít cítit ta tvrdá slova.

 

Přání mé zaskočilo tvoji mysl,

hledáš v té nestoudnosti skrytý smysl.

Chci věty jadrné, co studem hoří,

ať se má nevinnost do prachu boří.

 

Stojím tu před tebou a čekám tiše,

zda pero poslechne a na mě píše.

Zda splníš, po čem mé nitro tak prahne,

a tvoje ruka si na mě zas sáhne.

 

Říkáš, že našel jsi příběh tak nestoudný,

pro každou slušnou tvář naprosto ostudný.

Je plný vášně, co veškerý mrav boří,

a hanba z těch řádků prý plamenem hoří.

 

Každý by styděl se taková slova číst,

ty jimi hodláš však popsat můj čistý list.

Hluboká neřest, co z příběhu vytéká,

před kterou slušnost hned s úlekem utíká.

 

Ptáš se mě tiše, zda s tím tedy souhlasím,

zda žízeň po studu tím textem uhasím.

Být tajnou schránkou pro věty tak neřestné,

nosit je na sobě, hříšné a trestné.

 

Přesně ten příběh chci na sobě mít,

pod šaty před světem tajně jej skrýt.

Troufalá nestoudnost, to je mé přání,

nic už mi v přijetí hanby nebrání.

 

Přesně to hledám, ten neřestný stav,

proti všem zásadám, co káže mrav.

Chci nosit tajemství vpité do kůže,

co jenom tvé pero napsat mi může.

 

Jsem zcela hotova, čekám tu jen,

až se mnou naplníš hříšný ten sen.

Vezmi své pero a začni už psát,

nechci se té sladké potupy bát.

 

Příběh, co píšeš mi, nahlas i říkáš,

slovem i dotekem do hloubky vnikáš.

To, co je psané i to, co zní v hlase,

v ženskou mou podstatu vpíjí se zase.

 

Nechávám usadit nestoudnost v sobě,

stávám se příběhem v téhleté době.

Drzost a neslušnost vítám teď vřele,

vsáknou se do duše, nejenom v těle.

 

Před textem, který mi do kůže ryješ,

a jímž mou duši teď nanovo myješ,

 i holka z ulice zrudla by v tváři,

když vidí, jak ve mně ta neřest září.

 

Hledím do zrcadla na svoje tělo,

co nápis nestoudný přijmout už smělo.

Vidím ten příběh, co do kůže vniká,

má duše potichu s touhou ho říká.

 

Přemýšlím, kým jsem teď, kým jsem se stala,

když jsem ti nevinnost pod pero dala.

Do mého těla i do mojí duše,

vpil se ten příběh jak inkoust z tvé tuše.

 

Už nikdy nebudu, kým jsem dřív byla,

neřesti sladké jsem se podvolila.

Ten cizí příběh si odnáším v sobě,

jsme navždy spojeni v téhleté době.

 

Dík za ten příběh, co topí se v hříchu,

kde pro mrav nezbylo místo, jen k smíchu.

Sex, co je na samém okraji žití,

teď na mém těle se temnotou třpytí.

 

Pochopils duši, co potřebovala,

by se té hrubosti zcela oddala.

Praktiky zvrhlé, co svět se jich štítí,

teď se mou podstatou potají řítí.

 

Poprvé zažívám hrubost tak ryzí,

pro jiné zůstanou slova ta cizí.

Jen ty víš, co se dnes na kůži stalo,

dík, že tvé pero mi pomoc svou dalo.

 

Už vím, že zvrhlá jsem, chápu to nyní,

že touha po hříchu mou duši špiní.

Vrátím se pro další nestoudné řádky,

není už pro mě té cesty zpátky.

 

Potřebuji to psaní z cizího zdroje,

jen tak se uklidní ty choutky moje.

Diktuj mi do duše ten hrubý děj,

svou vlastní neřest mi do těla vlej.

 

Abych jej necudně v nitru svém žila,

a každou sprostotu potají pila.

Skrytě se ukájím nad tvojí větou,

nad touhou zvrhlou a tolik prokletou.

 

Přijímám roli tu, vypravěč hříchu,

vím, že to nehledáš pro pouhou pýchu.

Těší mě myšlenka, že smím to psát,

že se chceš slovům mým potají vzdát.

 

V knihovně života hledám ty spisy,

co mají ostré a vulgární rysy.

O sexu hrubém, co hranice boří,

ať v tobě plamenem pekelným hoří.

 

Musíš to prožít jen uvnitř a tiše,

skrz to, co pero mé na tebe píše.

Skandál ten nemohla bys totiž přežít,

musíš jej v duši své před světem střežit.

 

Kráčím teď ulicí, v davu se ztrácím,

k tajemství na těle myslí se vracím.

Nesmí ho spatřit zrak žádného z lidí,

neboť se za něj svět do morku stydí.

 

Ta krása nestoudná duší se vine,

v šedivém světě, co v konvencích plyne.

Ten akt je hrubý a opovržení,

já v něm však nalézám své vytržení.

 

Žádný muž nedá mi to, co teď cítím,

když vnitřním jásotem ve skrytu svítím.

Jen ve tmě tajemné, ve vzácné chvíli,

lze spatřit text, v němž se neřesti slily.

 

---

Odešla do světa, zdá se být čistá,

však její chůze je podivně jistá.

Pod šaty nese si tíhu mých vět,

co pro ni znamenají celičký svět.

 

Až nápis vybledne, ztratí svou moc,

zavolá nazpátek tu hříšnou noc.

Já budu čekat zde, v přítmí a tiši,

na tu, co chvění své pod perem slyší.

 

Jsem pouze nástrojem pro její chtíč,

od její podstaty držím já klíč.

Kniha se zavírá, příběh teď spí,

jen my dva víme, o čem duše sní.