Proč ten život v šedi spí?
Kdo o vaší kráse ví?
Proč jen ticho v domě máte?
Před kým se to zamykáte?
Nechcete svět obarvit?
Srdce prudce rozbušit?
Najít v sobě skrytou krásu,
navzdory vší moci času?
Pojďte se mnou do lesa,
kde se tají nebesa.
Odložte tam stud i šat,
chci vás nahou zachovat.
Ať to tělo, co už zná,
zase jiskru v sobě má.
Pro ten pocit: „Jsem zas živá!“,
co se ve vás tiše skrývá.
Vrásky jsou jen stopy času,
mají svoji vlastní krásu.
Proč se schovat, proč se bát,
když to touží zachovat?
Ukaž kůži, ukaž stín,
zbav se všech těch starých vin.
Je to odvaha a vzlet,
šokovat ten krásný svět.
Zahodit ostych a zvednout svou tvář,
našla jsi sílu, co v hloubce se skrývá.
Dnes nejsi stínem, jsi sluneční zář,
na kterou objektiv s úctou se dívá.
V každé tvé lince je příběh a čas,
nejsi jen obraz, jsi život sám.
Děkuji za tvoji jiskru a jas,
za čest, že tvou krásu zachovat mám.
Píšťala zpívá a tóny se vinou,
v jejím srdci se probouzí čas.
Vzpomínky na mládí najednou plynou,
když v hudbě uslyší přírody hlas.
Znovu je dívkou, co miluje svět,
cítí dech lesů i doteky v trávě.
Láska jí vrací ten nádherný let,
co v tónu píšťaly ožil teď právě.
Zlatavý paprsek korunou padá,
přímo do srdce vlije jí jas.
Příroda šeptá, že má ji tak ráda,
a světlem zastaví plynoucí čas.
V té záři splývá s tou nádherou lesní,
je vůní jehličí, dotekem skal.
V posvátném tichu, kde nic už ji netísní,
se stává krásou, jíž les si ji vzal.
poslední slupka je svlečena z těla.
Jsem nahá a pravdivá před všehomírem,
tak, jak si duše vždy vzpomenout chtěla.
Kůže je světlem a dech proudem řeky,
hranice těla se rozplývá v dál.
Splynout s tou krásou už na věčné věky,
být tím, co vesmír mi do vínku dal.
Melodie píšťaly v tichu se ztrácí,
k lesnímu pokoji všechno se vrací.
Jen tiché cvaknutí zazní tu tiše,
když světlo na kůži příběh tvůj píše.
Tělo i duše teď svobodně plynou,
s krásou a přírodou v jedno se vinou.
Pravdivý obraz, co právě teď vzniká,
hlubiny srdce se navěky týká.
Děkuji za sílu odložit svůj šat,
že jsi se nebála takto tady stát.
Tvá nahá krása je ryzí a pravá,
jak země úrodná, co život dává.
Byl to dar sdílet ten jedinečný čas,
kdy v tichu promluvil tvůj vnitřní hlas.
Děkuji za tvoji důvěru a cit,
v srdci mi zůstane tento vzácný klid.
V křesle se chvěji tou vzpomínkou žhavou,
nestoudnost krásná mi krouží teď hlavou.
Užila jsem si ten okamžik smělý,
kdy šaty k zemi mi od těla sjely.
Vidím ho, jak snímky do rukou bere,
můj obraz nahý se pod kůži dere.
Věřím, že jen on tu krásu smí zřít,
to sladké tajemství budeme mít.
