Pekelný úpis touhy

Do rudých šatů své smutné tělo halím,
svou tvář opičí před světem marně tajím.
Po lásce toužím a po doteku vášně,
život mi utíká bezútěšně, prázdně.

Nikdo mě nelíbá, nikdo mě nehledá,
ta samota krutá chvíli klidu nedá.
Jen dlouhé stíny se přede mnou teď vrší
a místo radosti slzy mi z očí prší.

Můj výkřik bolesti protnul ten tichý čas,
z oblaku popela zjevuje se mi ďas.
On slyšel volání, co srdce křičelo,
aby už trápení konečně zmizelo.

Z hustého kouře se postava vynoří,
pekelný oheň v těch očích mu zahoří.
Přišel mě vyslyšet, mé přání dobře zná,
ví, že jsem zoufalá, smutná a samotná.

Rozvine pergamen, nabízí velký dar, 

že z mého života zmizí ten chlad a zmar. 

Přivede muže, co bude mě míti rád, 

nebudu muset se samoty více bát.

Cena je vysoká, duši svou musím dát, 

pekelným plamenům navěky zaprodat. 

Smlouva se nabízí a čeká na podpis můj, 

ďábel jen šeptá: „Teď stvrď hned osud svůj.“

Pergamen hořící přede mnou jasně plá,
poslední naděje pro moji duši má.
Do vlastní krve teď namáčím ostrý hrot,
abych tím zničila samoty krutý plot.

Podpisem stvrzuji tenhle ten temný pakt,
je to můj zoufalý a nezvratný už akt.
Za lásku muže teď dávám svou vlastní spásu
a měním věčnost za krátkou pozemskou krásu.

S Lunou teď rozmlouvám, se sestrou v dáli tam,
svou ženskou hlubinu už v sobě nehledám.
Jsem krásná taková, jakou mě stvořil svět,
svá vlastní bohyně, co nejde už nikdy zpět.

Mé tělo smyslné se v svitu leskne teď,
v té noci nacházím svou pravou odpověď.
Volání pramáti mi v krvi koluje,
mé srdce s měsícem se navždy spojuje.

Vcházím teď do domu, kde tiše čeká mě,

srdce mi do krku už buší příjemně.

Je mladý, nádherný a svaly pevné má,
pohled na krásu tu mě zcela dojímá.

Zrakem ho hltám a dech se mi zatají,
o tomhle setkání sny se mi zdávají.
Jeho hruď pevnou chci teď dlaní pohladit,
touhu svou bezbřehou v náruči ukojit.

Vítá mě u sebe hlasem tak vábivým, 

něžným a hlubokým, krásně též mámivým. 

Skleničku s pitím mi do dlaně podává, 

ta chvíle kouzelná jen pro nás nastává.

Jsem zcela zmatená tou jeho noblesou,
nohy mě před ním už sotva teď unesou.
Cítím se jako v snu, jsem tolik šťastná dnes,
že zmizel ze srdce dřívější strach a děs.

Tiskne se na tělo, pevně mě objímá, 

ta jeho blízkost mě naprosto dojímá. 

Vdechuji esenci a vůni vábivou, 

cítím tu energii silnou a živou.

Říká, že krásná jsem, šeptá to do uší, 

srdce mi radostí zběsile zabuší. 

Jsem zcela zmatená, věřím těm slovům všem, 

že jsem tou jedinou pro něho v světě jen.

V peřinách měkkých se k sobě teď vineme,
v přívalu rozkoše pomalu toneme.
Hladí mě po těle, zkoumá mé křivky všad,
uhasil dávný můj po lásce velký hlad.

Rozkoší taji a celá se roztékám,
před sílou vášně té nikam neutíkám.
Vlhká a vláčná jsem, hořím jen pro něho,
užívám doteků milence snového.

V rozkoši otevírám svoje ústa teď,
našla jsem konečně tu pravou odpověď.
Jeho dlaň na kůži mi dává pevnou zem,
když v bouři vášně té teď celá ztracena jsem.

Hranice mezi námi náhle mizí pryč,
k tajemství vesmíru mi podal zlatý klíč.
Nejenom těla dvě, i duše splynuly,
v jednotě posvátné se k sobě vinuly.

Ležíme v posteli znaveni vášní tou,
spojeni jsme navždy tou chvílí úžasnou.
Těla jsou zemdlená rozkoší bezbřehou,
objímá mé tělo s nekonečnou něhou.

Bouře se ztišila, zní jenom tichý dech,
úsměv nám pohrává na našich vlhkých rtech.
V náručí bezpečné teď tiše usínám,
nic víc už od světa já získat nehledám.

Nad ložem se sklání, bere duši mou,
láskou a tou vášní plně nasycenou.
Nehubí mě zlobou, jen si bere plat,
za to, že mě muž ten mohl milovat.

Odcházím do temnot, ne však s prázdnotou,
zářím vnitřním žárem, velkou jednotou.
Ten prožitek věčný nesu do pekel,
aby plamen lásky ve mně nezašel.

Neplačte pro mě, že v pekle teď dlím, 

já si tam nesu svůj splněný rým. 

Prázdnotu věčnosti spálila vášeň, 

byla to nejkratší, leč nejkrasší báseň.