Luna z nebe tiše září,
hladí světlem po tvé tváři.
Sedíš tady, klidná, tichá,
noc s tebou teď volně dýchá.
Chci zachytit křivky tvoje,
bez šatů a bez závoje.
Krásu prsou, něhu čistou,
v této chvíli tak moc jistou.
Jednoduchost nahé kůže,
co se noci svěřit může.
V tomto tichu, v tomto jasu,
fotím tvoji ženskou krásu.
Ptám se tiše, kdo jsi asi?
Hledáš kouzlo mojí krásy?
Proč bych měla věřit tobě,
v této zvláštní, denní době?
Proč odhalit svoje tělo,
co se dosud skrývat chtělo?
Svá dvě ňadra, bílá, čistá,
jsem si tebou tolik jistá?
Proč ti nechat tento dar,
vzbudit v srdci tichý žár?
Hledám pravdu v tváři tvojí,
zda to za to vůbec stojí.
Moje krása věčná není,
čas ji jednou v stíny změní.
Zachyť proto tento jas,
zastav pro mě chvíli čas.
Možná zavřu dveře k muži,
co by chtěl jen skrytou růži.
Či mě najde právě tak,
přilákám si jeho zrak.
Stojím čistá, nedotčená,
jako panna, jako žena.
Zachyť křehkost, co tu mám,
kterou tobě odevzdám.
Dávám tobě krásu ženy,
bez šatů a bez proměny.
Zachyť obraz, ať tu zbývá,
ať se na mě věčnost dívá.
Tělo, duši odevzdávám,
osudu je ponechávám.
Ať mě vede, kam má jít,
nechám se jím uchopit.
Osude můj, najdi si mě,
obejmi mě pevně, jemně.
Jsem tu nahá, odhalená,
osudem svým vyvolená.
Téměř nahá kávu piji,
přítomností pouze žiji.
Osudu se odevzdávám,
všechnu tíhu zanechávám.
Není čas na "co by kdyby",
nehledám už žádné chyby.
Pochyby se tiše ztrácí,
síla se mi zpátky vrací.
Jdu s hlavou hrdě vztyčenou,
cestou nově zrozenou.
Jdu těm novým dnům už vstříc,
nechci se bát vůbec nic.
Kdo jsi ty, tam uvnitř skrytá?
