Hojivý pramen

Když cítím únavu a ubývá mi sil,

zastavím na moment chod těch těžkých chvil.

Piju medicínu moudrosti, ať vím, kam dál se dát,

piju medicínu krásy, ať umím se zas smát.

Piju medicínu síly, ať pevný je můj krok,

piju medicínu zdraví, pro každý další rok.

Piju medicínu laskavosti, ať hřeje moji tvář,

uvnitř se mi probouzí má vlastní, jasná zář.

Plátnem bez kazu

 Šla jsem městem, co mě už dávno nezná,

průhledná jak v okně staré sklo.

V hlučných chodbách, v koncích bez dna,

všechno živé ve mně utichlo.

Chtěla jsem znát obrys svojí tváře,

dřív než se v davu nadobro rozplyne,

najít ten bod, co v šedi světa září,

to, co je mé a co je jediné.

Našla jsem ho v dvoře, kde i tráva

mezi betonem má strach se nadechnout.

Seděl tam muž, v němž moudrost vyvstává,

schopná zmatenou mysl obejmout.

Místo tváře masku z novin nosil,

titulky zpráv mu kryly čelo i líc,

městský šaman, jehož jsem v duchu prosil,

ať neříká nic, a přesto poví víc.

„Kdo jsem?“ ptal se můj stín beze slov,

když jsem mu kůži zad nastavila.

On vzal své pero – modrý, ostrý kov,

aby se v něm moje pravda probudila.

První dotek do ramen mě studil,

hrot se vryl hluboko pod povrch těl,

inkoustem ve mně starý život vzbudil,

ten, který svět dávno zapomněl.

Nepsal seznam mých chyb ani jmen,

nepsal to, co se sluší a co se má.

Pod jeho rukou se rozlil jasný den,

příběh, který znám jen já sama.

Cítila jsem, jak se písmo vpíjí,

jak skrze svaly stéká do kostí,

jak modrá linka mou duši teď ovíjí

z úzkosti ven, k tiché radosti.

Pálilo to jako oheň v mrazu,

když se příběh vpaloval do mých snů.

Byla jsem plátnem, bez jediného kazu,

pro mapu svých budoucích dnů.

Pak odtáhl ruku a ticho se sneslo,

papírová maska se v šeru zachvěla.

Z mého nitra těžké břemeno kleslo,

stala jsem se tím, čím jsem být měla.

Už nejsem sklo, co v dlaních světa praská,

mám svůj příběh, co v hloubi srdce tluče.

Není to role, není to jen maska,

je to písmo, co k mému já drží klíče.

Vykročila jsem ven, do hluku a aut,

vlastním inkoustem v duši podepsaná.

Už nemusím v cizích pravdách plout,

jsem svou vlastní cestou, sama sebou daná.

Na starém dřevě ticho usedá,

stín kreslí mapy, co se ztrácí v dálce.

Je tohle bytí jenom náhoda,

či tíha slov v té nekonečné válce?

Kde končí touha a kde začne klid,

když v hloubi duše zeď se stále staví?

Zda stojí za to tuhle nitku vít,

než podzim barvy v šedou zas přetaví?

Už není stínem, jde blíž, krok za krokem,

snad v jeho tváři se zrcadlí cíl.

On mohl by stát se mým hlubokým tokem,

co smyje tu pachuť všech marných chvil.

Snad jeho dlaň podá mi záchranný vor

a vdechne smysl tam, kde zbyl jen prach.

Ať ticho v nás změní se v radostný chór

a rozplyne konečně všechen můj strach.

Krok jeho utichl v dálce a prachu,

zůstalo prázdno a studený stín.

Už nehledám lék proti svému strachu

v náruči někoho, kdo prošel jen tak, jak dým.

Pochopit musím, že pramen je ve mně,

ne v cizích očích, co minuly cíl.

Smysl svůj nesu si tichounce, jemně,

ve vlastní síle všech příštích chvil.

Nechť mým tělem proudí Živa,

v mém koleni je síla divá.

Uzdrav mě, Živo, prameni čistý,

ať každý můj krok je lehký a jistý.

Vláha života do kloubu vtéká,

bolest se mírní, v dálku utíká.

Síla života ke mně teď kráčí,

šest týdnů klidu k rozkvětu stačí.

Tělo se scelí, kosti se spojí,

ve svaté Živě se všechno zhojí.

Má mysl je tichá, spí v bezpečném stínu,

a já v tomhle klidu jen pomalu hynu.

V ní usnuly touhy, dny vlečou se zase,

a ztrácí se v lhostejném, pomalém čase.

Tak přijď a hoď kamínek do mojí vody

a znič všechny rutiny, rozbij ty shody.

Zkus lehce mě dráždit a drze se smát,

já nechci už znuděná v tichu dál stát.

Tak rozčeř mou hladinu, vyvolej vlny,

ať můj svět je najednou života plný.

Jen vytrhni mě ze sna a mírně mě zlob,

ať nejsem už chladná jak mlčící hrob.

Ukaž mi cestu, kde krása se skrývá, 

kde duše je volná a radostně živá. 

Nebuď mým vládcem, buď průvodcem tiše, 

když vkročíme spolu do neznámé říše.

 Nauč mě chápat a naplno vnímat, 

už nechci v tom bezpečí ospale dřímat. 

Zaveď mě do míst, kde barvy víc září, 

ať cítím zas vítr vát na svojí tváři.

Nehledám zámky a nehledám pouta, 

jen prozkoumat tajemství každého kouta. 

Buď zkrátka mým průvodcem pro chvíle jasu, 

kde naplno nadechnu života krásu.

V kavárně sedím, lžička zvoní, 

mé družky nad kávou se kloní. 

Mluví jen o tom, co je bolí, 

jak život sype do ran soli.

Já nechci slyšet jejich vzlyky, 

ty odevzdané, tiché díky. 

Můj život nebyl loukou květů, 

měl málo barev, málo vzletu. 

Ten, kdo měl kráčet po mém boku, 

zmizel jak stín v tom dravém toku.

Nechci být babkou, co jen čeká, 

až odpluje ta kalná řeka. 

Nechci žít v šedi zapomnění, 

v tom odevzdaném živoření.

Nechci být babkou, co v bačkorách tlí, 

a o starých časech jen v ústraní sní. 

Už odmítám šednout a splývat se zdí, 

můj vnitřní hlas ve mně zas divoce bdí.

Chci do žil si vpustit zas trochu té šťávy, 

vždyť život je dar, ne jen únavné zprávy. 

Už nebudu loutkou, co čeká jen v koutě, 

vydám se radši na barevné poutě.

Poslouchej, příteli, u vína v šeru, 

já jinou cestu si pro sebe beru. 

Už nechci být stínem, co v koutě jen sedí, 

a do kalných vod svého osudu hledí.

Uvolním knoflík a zahodím stud, 

v radosti odhalím stařeckou hruď. 

Je zvrásněná léty, však nese můj chór, 

v němž ozývá se můj vítězný vzdor.

Ta nahota pravdy je nespoutaný smích, 

poslední rozmar a nádherný hřích. 

Chci nerozvážně a s chutí teď žít, 

a barvami světa se do sytosti zpít.

 

Do bílých stránek tvého těla,

vryju dnes to, co duše chtěla.

Tvá kůže bude knihou snění,

v níž každá bolest v klid se změní.

V tvé tělo vpisuji tvou duši,

ten vzkaz, co nikdo nepřeruší.

Jsi básní, kterou v tichu tvořím,

když do tvých hlubin světlo nořím.